Pouhých 20 km východně od Prahy, v Čelákovicích, byl nedávno obnoven funkcionalistický skvost – Volmanova vila. Můžete ji navštívit, prohlídky jsou s průvodcem, a dokonce si tu můžete jako zážitek koupit nocleh v autentické ložnici úspěšného prvorepublikového továrníka.
Volmanova vila je někdejší soukromá rezidence podnikatele Josefa Volmana, takzvaného „čelákovického Bati“, zakladatele továrny na obráběcí stroje TOS. Jeho podnikatelská, stavební i mecenášská činnost za první republiky zásadně proměnila toto, do té doby nenápadné, zemědělské městečko. Volmanův osud a osud tohoto domu jsou v mnohém typické pro první polovinu 20. století. Uvnitř vily se ocitnete tak nějak uvnitř i celého příběhu. Ostatně ten, přes některé uzavřené epizody, stále pokračuje.
Historie rodiny Volmanů
Josef Volman (1883–1943) se narodil v Žebráku a pokud vás napadne, že by tedy mohla existovat souvislost mezi někdejšími továrnami TOS Čelákovice a TOS Žebrák, tak jste na správné stopě. Volmanovi podnikali na obou místech.
Volman byl pokrokově smýšlející muž, který své zkušenosti načerpal mj. během studijního pobytu v USA. Založil v podstatě na zelené louce továrnu na výrobu obráběcích strojů, která se záhy vypracovala mezi světovou špičku a exportovala stroje do více než 30 zemí.
Kromě obchodního talentu projevoval Volman i silné sociální cítění. Pro své zaměstnance nechal postavit bytovou kolonii, vybudoval sportovní klub a za druhé světové války materiálně i finančně podporoval domácí i zahraniční odboj. Odtud jeho přezdívka „čelákovický Baťa“.
S manželkou nemohli mít děti, ač po nich toužili, proto si osvojili děvčátko Ludmilu. Po továrníkově předčasné smrti v roce 1943 pak Lůďa, jak se jí říkalo, převzala, spolu se svým manželem Jiřím Růžkem, vedení závodu. V roce 1948 však přichází znárodnění a Růžkovi musí vilu opustit i s malým synem.
Ludmila v emigraci prošla velmi těžkým obdobím, živořila a živila se pomocnými pracemi v Paříži. Její manžel však časové okno pro odchod z republiky nestihl, byl zatčen a 12 let vězněn v jáchymovských uranových dolech za údajnou kolaboraci a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.
Rodina se setkala až v roce 1968 a dále žili v zahraničí. V roce 1982 Luďa umírá.
Mmch příběh Ludmily je slušným materiálem pro hollywoodský velkofilm: odložené děvčátko, které si osvojí velmi bohatá rodina a zahrne ho přepychem. Poté rodina vinou politického převratu o vše přijde, manžel ve vězení, ona v emigraci – víceméně na ulici i s malým synkem, shledání s manželem po 20 letech a život v Paříži. Kdo myslíte, že by ji mohl hrát?
Vilu restituoval Jiří, ale synové se sem již nechtěli vracet. Dům prodali.
Vila/architektura
Vila, postavená v letech 1938–1939, je nádhernou ukázkou meziválečného moderního bydlení. Architekti ji navrhli jako rezidenci zasazenou do rozlehlého parku, přičemž stavba svou siluetou připomíná luxusní zaoceánský parník zakotvený na hraně svahu. Pod svahem se od věků rozprostíraly mokré labské nivy. Dnes bychom tam nalezli koupaliště Malvíny, které vzniklo v rýhách po těžbě stavebního písku.
Továrník Volman si pro práci na projektu své osobní rezidence přizval poněkud překvapivě dva mladé architekty: Jiřího Štursu a Karla Janů. Počkat… Štursa… Štursa… Ano, správně tušíte souvislost – sochař Jan Štursa byl Jiřího strýc.
Jiří se narodil v roce 1910, byl žákem Karla Teigeho, stal se členem levicové skupiny PAS a stoupencem tzv. vědeckého přístupu k architektuře. V podstatě se zaměřoval na navrhování bydlení pro masy, sídliště a hromadnou výstavbu. Takováto zakázka byla pro oba (s Karlem Janů) první a naprosto ultimátní.
Štursa byl později dlouholetým profesorem na fakultě architektury ČVUT, kde ovlivnil celé generace tvůrců. Kromě této perly funkcionalismu se podílel v 50. letech (spolu s manželkou) také na technickém řešení soklu a teras pro Stalinův pomník na Letné. V letech 1952–1954 byl děkanem fakulty architektury ČVUT. V podstatě prominent režimu, který na druhé straně ztýral a okradl Volmanovu rodinu. Paradoxy doby.
Říká se, že si továrník Volman přál vilu přesně za milion tehdejších korun. Byla to obrovská částka a architektům se podařilo pár tisíc ušetřit. Volman však nic levnějšího než dům za milion nechtěl akceptovat, proto prý architekti dokupovali skleněné luxfery na zástěnu kolem toalety téměř po jedné, aby celkový účet za vilu do koruny naplnil Volmanovo přání.
Rodina se do vily nastěhovala v roce 1939, ale domácí idyla netrvala dlouho. Po komunistickém převratu v roce 1948 byla vila znárodněna a rodina donucena k emigraci. Areál převzal tehdy už národní podnik TOS Čelákovice. V letech 1952–1990 sloužil dům jako mateřská škola. Původní majitelé si nesměli odnést nic z vybavení a tak na některých dobových snímcích hrajících si batolat zachytíme ještě umělecká díla, která zmizela neznámo kdy neznámo kam.
Bazén před domem byl zavezen písečkem na bábovičky.
Pro samotný dům však bylo dobře, že má využití, skutečné chátrání nastalo až po roce 1990.
Nedávná rekonstrukce (TAK Architects Marka Tichého) jí však vrátila někdejší lesk. Průvodce ve vile vám řekne, které prvky jsou původní a co muselo být nahrazeno.
Vnitřní dispozice, propojení interiéru s terasami, materiály, barvy, světlo, to všechno vás nadchne.
Ve 130metrovém obývacím pokoji je piano a konají se tu příležitostně koncerty. Jazzové – aby byl dodržen koncept. Musí to být parádní a je to jedna z událostí, na kterou se musím do vily ještě podívat, je tam skvělá akustika a slyšet hudbu v jejích dobových interiérech je, jak známo, další dimenze prožitku.
Obnova vily trvala až do roku 2018 a byla nakonec oceněna Cenou poroty v soutěži Stavba roku 2016. Od roku 2022 je vila součástí prestižní sítě Iconic Houses a je přístupná veřejnosti.
Do konce září 2026 je tu navíc fantastická výstava fotografií Alžběty Jungrové.
PS: Všichni průvodci ve vile dělají svou práci s láskou, jsou skvělí a panuje tady příjemná domácká atmosféra. Můžete se také projít po zahradě, posedět před domem pod pergolou a průvodce vám k tomu uvaří kávu. K dispozici jsou tu suvenýry a knihy o architektuře.
Příjemný zbytek léta 🙂
Radka