Vzdělaný, odvážný a bohem políbený barokní architekt, kouzelník s kružítkem a prvočísly Jan Blažej Santini-Aichel je právem obdivovaná osobnost. Vždy když se o něm mluví, padne hned v úvodu poznámka, že byl italského původu. Na co však nikdy nepřijde řeč, jsou jeho potomci. Měl nějaké? A kde je hledat?
V zájmu přehlednosti to vezmeme encyklopedicky a možná trochu stroze, vynecháme obecně známá fakta.
První manželství J. B. Santiniho-Aichela
Jan Blažej se za svůj šestačtyřicetiletý život dvakrát oženil, poprvé ve svých třiceti letech.
Jeho první manželkou se stala Veronika Alžběta, dcera Kristiána Schrödera, Santiniho učitele, dvorního malíře a správce obrazárny na Pražském hradě. S Veronikou Alžbětou přivedli v letech 1707-13 postupně na svět čtyři děti. Tři první synové zemřeli už v raném dětství, nejdéle žil prvorozený Jan Norbert Lukáš – 11 let. Životy jeho mladších bratříčků byly ještě kratší. Farář jim zapsal do matrik jako příčinu smrti souchotiny a psotník, tak jako mnoha jiným dětem v té době. Oba své rodiče přežila pouze nejmladší dcera Anna Veronika.
Datum smrti paní Veroniky Alžběty přesně neznáme, víme pouze, že roku 1716 byla již mrtvá, protože proběhlo dědické řízení. Vzhledem k tomu, že v letech 1714-15 řádila v Praze morová epidemie při níž zemřela přibližně čtvrtina Pražanů, může být, že se stala obětí této nemoci.
Druhé manželství
Záhy se Jan Blažej podruhé oženil s mladou Antonií Ignacií Annou (nar. 1694), která byla předposledním ze 14 dětí Jana Jindřicha rytíře Chřepického z Modlíškovic.
Roku 1721 se manželům Santiniovým narodila dcerka Johanna Ludmila Antonie. Tato jediná dívka ze všech známých potomků Jana Blažeje se dožije dospělosti a také vlastního dítěte.
V srpnu 1723 se Jan Blažej dočká ještě posledního synka – Ignáce Rocha, ten však zemře ve 4 měsících věku, svého otce přežije o pouhé 3 týdny.
Santiniho smrt
Jan Blažej Santini-Aichel umírá v Praze 7. 12. 1723. O příčině smrti nic nevíme, ale jistě nebyla náhlá, neboť o dva dny dříve sepsal závěť.
Z jeho nejbližších jej tedy přežily dvě dcery: tehdy desetiletá Anna Veronika z prvního manželství, dvouletá Johanna Ludmila a její matka, teprve 27letá vdova Antonie Ignácie. Obsah testamentu je dostatečně známý, byl sepsán v němčině a jeho překlad je k přečtení například zde. Jan Blažej v něm rozděluje své nemalé jmění spravedlivě mezi tyto tři své dědičky.
Další neštěstí na sebe nenechá čekat dlouho, resp. 4 roky: 1727 umírá starší dcera Anna Veronika.
Maková hora a trochu nečekané souvislosti
Následující fakta objevila badatelka Věra Smolová při zkoumání archivních pramenů k jinému předmětu svého zájmu – historii poutního kostela na Makové hoře. Nádherná barokní stavba totiž stojí v lokalitě panství Smolotely, na němž v závěru svého života žila – to neuhodnete – vdova Santiniová!
Další osud vdovy a malé dcerky
Antonie Ignácie, druhá manželka Jana Blažeje, prožila dlouhý život, zemřela až ve svých 72 letech. Nikdy se však už neprovdala. V jejím příběhu hrál dále nejdůležitější roli její bratr Zdenko Jiří Josef rytíř Chřepický z Modlíškovic.
Tento muž nebyl jen tak někdo. Podobně jako jeho tři další bratři působil jako duchovní, měl z nich však nejzářivější kariéru. Od roku 1717 byl kanovníkem metropolitní svatovítské kapituly v Praze, od r. 1733 děkanem a od r. 1734 jejím proboštem. Později se stal světícím biskupem. Byl přiměřeně zámožný, tak víme například, že na výzdobu hrobky Jana Nepomuckého v chrámu sv. Víta věnoval 26 tisíc zlatých. Pro námi sledovaný příběh je podstatné, že roku 1733 koupil statek a panství Smolotely. Ten pak roku 1750 poskytl za nájemné k užívání své sestře Antonii Ignacii Anně Santini-Aichelové a ustanovil ji také dědičkou celého panství. K panství příslušela také Maková, zmíněný dodnes existující barokní poutní kostel a další živé farnosti. Antonii Ignácii se však nepodařilo udržet zde dobré vztahy se správci. Ještě 70 let po její smrti ji makovský kaplan v pamětní knize líčí jako krutou sadistku. Ač možná přeháněl, je faktem, že už za jejího života reagoval Zdenko Chřepický na stížnosti, závěť pozměnil a její dědický podíl ukrátil.
Je známo, že paní Santiniová užívala až do smrti Smolotely střídavě s domem U Kozáků na pražském Novém Městě v Široké ulici (dnešní Jungmannova).
Dcera Johanna a Santiniho vnouče
A jak to bylo s Johankou? Johanna Ludmila Antonie byla v době smrti Jana Blažeje teprve dvouletá. Provdala se v roce 1741 za Jana Václava rytíře Vančuru z Řehnic, který koupil tři roky po svatbě statek Chyšky (u Milevska). Manželům se v roce 1751 (?) narodil syn a tedy první vnuk Jana Blažeje Santiniho Aichela – František Antonín. O deset let později Jan Václav Vančura, tehdy už baron, umírá a je v Chyškách pohřben v tamním kostele sv. Prokopa.
O 3 roky později, v roce 1764, se Johanna Ludmila znovu provdala, a to za Adama Skronského z Budčova, s nímž už další děti neměla.
Nešťastný rok 1766
Rok 1766 musel být pro Johannu Ludmilu těžký. V lednu zemřel v Praze v domě U Kozáků ve věku 14 let její syn František Antonín. Byl pohřben stejně jako jeho otec v kostele sv. Prokopa v Chyškách.
A co víc – v červenci pochovala na témže místě Johanna i svou matku. Antonie Ignácie, vdova po Janu Blažejovi, zemřela také v domě U Kozáků na Novém Městě.
Poslední umírá Johanna
Jak píše Věra Smolová ve své knize Maková hora: „Johanna Ludmila Antonie Skronská z Budčova rozená Santini-Aichelová zemřela 3. srpna 1778 ve věku 57 let pravděpodobně ve Smolotelském zámku a její ostatky byly převezeny k pohřbení do chyšeckého kostela sv. Prokopa, kde byla uložena ke svému prvnímu manželovi, synovi a ke své matce.“
Zvonec. Konec
A to je bohužel tečka. Toto rameno řeky Santiniovských genů je slepé. Jan Blažej měl však ještě dva sourozence: sestru Alžbětu a bratra Františka Jakuba. Naděje, že geny stavitelské geniality tečou dál lidskou populací je možná v některém z těchto paralelních ramen.
Celý příběh dává také částečnou odpověď na jednu z frekventovaných otázek: Jak to, že nemáme Santiniho hrob? Sám Jan Blažej spočinul na hřbitově sv. Jana v Oboře na Malé Straně, který byl zrušen josefínským dekretem v 80. letech 18. století. Tehdy už však nežila ani vdova, ani žádný z potomků, který by se o hrob staral.
Jan Blažej Santini-Aichel byl již v druhé generaci Čech, narodil se roku 1677 v Praze do rodiny úspěšného kameníka. Projevoval od dětství výrazný výtvarný talent, ale přišel na svět s nespecifikovaným tělesným handicapem, který mu znemožňoval převzít otcovo fyzicky náročné řemeslo. Ovládl malířství a také matematické principy konstrukční geometrie nutné pro práci architekta spolu s dalšími disciplínami, jako byly hermeneutika, kabala, numerologie, křesťanská mystika.
Úvodní obrázek je z místa v dnešní Šporkově ulici na Malé Straně, kde býval hřbitov sv. Jana v Oboře. Můžeme se tam podívat spolu, zvu vás k vycházkám Prahou. 🙂
Radka
O tom jsem tedy neměla tušení!
Ty hroby v chyškách existují dodnes? Jsou nějak označené?
Děkuji.
Dobrý den, Zuzano,
jak je to dnes v Chyškách nevím, nebyla jsem tam. Paní Smolová v knize výslovně píše, že byli pohřbeni v kostele, nikoli na hřbitově. A myslím, že o tom nevědí ani místní, protože na jiném místě paní Smolová uvedla jako zajímavost, že v Chyškách vyrostl kardinál Vlk, který v kostele v dětství ministroval a fakt o Santiniových nikdy nijak nezmínil.
Ráda se dozvím, jak to v kostelíku a okolí vypadá, chyštáte se na výlet? 🙂
Mějte se pěkně, děkuji, že to tady čtete a těším se na viděnou na nějaké vycházce.
Radka