Kdo se v pražských ulicích divá kolem sebe, tomu jistě neujdou vyobrazení a nápisy na fasádách, sochy a pomníky. Vyprávějí své příběhy a dá se v nich číst jak v knize. Například na jedné rušné křižovatce v centru najdeme pomník s epickými figurami, který líčí následující, takřka pohádkový, příběh. Poznáte, o které místo jde?
Mdloba útisku
Bylo nebylo, v jednom malém starobylém království, kde se léta moc nehýbal vzduch, vládla mocná a krutá příšera. Měla podobu dvouhlavé zrůdy s mohutnými křídly z dubového listoví a nelítostně dusila každého a vše, co se ocitlo v jejím dosahu. Zdálo se, že není pomoci žádnému tvoru. Kdo se jí dostane do spárů, přijde o svobodu a nakonec i o život. Jmenovala se Germania. Malé unavené království zapomínalo svou historii i jazyk a spělo k zániku.
Probuzení
V tomto temném bezčasí se však našel hrdina – Buditel, který vykřesal jiskru naděje. Přes hrozivé šustění dubového listí křídel kruté Germanie probouzel oběti, aby jim dodal odvahy k odporu, povzbuzoval jejich sebevědomí k uvolnění smyčky beznaděje.
A hle – jeho snahy nezůstaly bez odezvy. Tu už je možné spatřit dvojici mladých mužů, dosud skrytých mezi skalkami. Jeden ztěžka otvírá oči, druhý se již začíná zvedat, rozhlížet a tu vidí své druhy, jak se dávají do pohybu. Na dohled se začíná rodit něco velkého. Je třeba poslechnout Buditele, nadechnout se, zvednout a začít stoupat k výškám.
Překonat strach
Cesta však není bez překážek. Je třeba obejít Vědmu. Na cestě vzhůru stojí hrozivá postava stařeny oděné v těžkém, šerém rouchu. Její zdánlivá moudrost je ve skutečnosti strach a zpátečnictví. Zapadlé oči nevidí naději. Její hlas naplněný děsem předpovídá zkázu každému, kdo by se odvážil vzepřít navždy určenému osudu. Její varování nejsou moudrá slova, ale dusivý plášť pochybností, který měl spoutat mysl odvážlivců. „Nepokoušejte osud,“ varuje znovu a znovu.
„Každý vzlet končí pádem, každý boj ztrátou!“, prorokuje babice. A možná má pravdu, vždyť u jejích nohou leží – probůh! – mrtvý anděl! Nevinná tvář se zavřenýma očima, něžná dívčí postava a polámaná křídla, která se už nikdy nepohnou. Nezdarem skončil jeho let do nebe a následoval smrtelný pád – alegorie stavovského povstání a bitvy na Bílé Hoře. Smrt anděla má varovat každého, kdo by se pokusil vzepřít osudu a vzít své věci do vlastních rukou.
Přesto se mezi přítomnými našel mladík, který se Vědmou nenechal odradit. Pamětliv slov Buditele šplhá na vrchol a s výkřikem „Probuďme se!“ vzlétá.
V jednotě je síla
Kolem Vědmy a jejího těžkého roucha se začíná zvedat vír. Postavy obrozeného národa, jedna po druhé, stoupají vzhůru. Nastává vřava emocí, odhodlání a snahy vymanit se z dosahu dvouhlavé saně. Na samém vrcholu této spirály stojí tři sestry. Jedna z nich, Čechie, zvedá paži, ne snad v triumfálním gestu, spíš ukazuje směr – k budoucnosti, k lepším časům. Její sestry, Morava a Slovač, jí stojí po boku a dívají se stejným směrem, k obzorům, kde se budou psát nové kapitoly, jistě šťastné, historie. U nohou se jim rozrůstají mladé lípy.
Teď už je to jasné. Dvouhlavá saň Germanie prohrála.
Umíte si správně dosadit, kdo je Buditel a kde najdeme instalovanou tuto legendu?
Správně! Je to ikonografie pomníku Františka Palackého na Palackého náměstí.
„Svému buditeli a vůdci vzkříšený národ“
Autorem tohoto velkolepého díla je sochař Stanislav Sucharda. Celý pomník nese název „Svému buditeli a vůdci vzkříšený národ“ a vystihuje Palackého motivaci k práci („mdloba útisku“), důsledek jeho činnosti („probuzení“) a nelehkou cestu k sebeurčení. Palacký sedí uprostřed, uzavřen ve svých úvahách.
Vznik pomníku byl provázen mnoha peripetiemi, vznikal víc než 15 let. Sám Stanislav Sucharda o tomto díle v roce 1912 napsal: „… viděl jsem jasně vytyčenou svoji metu: objat skutečně tři časové pojmy – vyslovit co nejúplněji a nejjasněji význam Palackého pro náš národní život, sklonit se v úctě před bohatým ovocem jeho setby – a ozářit konečně věčnou stráž jeho příkladu.“
Tuhý život dvouhlavé saně
Dobrodružství pomníku neskončilo ani jeho instalací a zajímavé je, že v tom opět hrála svou roli dvouhlavá saň. Za II. světové války se totiž obluda znovu zmátořila a jednak chtěla zatočit se svým nelichotivým zobrazením a jednak si dělala zálusk na samotný materiál pomníku. Bronz by se hodil na kanóny. Pomník byl ale díky osobní statečnosti několika odvážlivců demontován a uschován v zahradě karlínské invalidovny, kde jako zázrakem přečkal bez větší úhony.
Není to skvělá story?
Toto a další zajímavosti v ulicích Nového Města spolu můžeme propátrat na vycházce v únoru. Zůstaňte na příjmu 🙂
Radka
