Feťáci krásy, hledači neobjeveného a archeologové ztraceného umění čtěte, mám pro vás dávku, dnes obzvlášť kvalitního, matroše.
Miluju umění. Ale nevyhledávám ho v galeriích. Baví mě umění tzv. in situ. Sochy, obrazy, objekty na místech pro která byly vytvořeny. Díla v kontextu. Praha je takové pastvy plná a to nemluvím jen o secesi a barokních sochách na mostě. Jen tak jít ulicí a – hele! kašna v parku, kandelábr a zábradlí, hodiny na rohu…
Za vetřelci a volavkami
Opravdoví labužníci pak opouštějí centrum a vyrážejí za objevy na sídliště: kašny před poliklinikou, betonoví vetřelci podél silnic, volavky v sídlištním křoví pocházejí většinou ze 70. a 80. let. Zvolna chátrají a vytrácejí se. Některé končí ve sběrnách kovů, jindy zmizí se změnou vlastníka, při rekonstrukci. Nacházet ty zbylé je radost.
Kde se vzali?
V předchozím režimu socialistického plánování existovalo pravidlo, že 4 % rozpočtu stavby mělo být vynaloženo na uměleckou výzdobu. Týkalo se to všech veřejných staveb od škol a samoobsluh přes nádražní haly až po silniční stavby a metro. Stávalo se, že se ve veřejných soutěžích, kterých bylo opravdu hodně, nakonec prosadila i mistrovská díla kvalitních autorů. V tomto ohledu dobře dopadlo právě pražské metro.
Kam zmizeli?
Některá díla už na původních stanovištích nenajdeme, ale měli jsme tu majstštyky i „majstrštyky“. Například původně ve vestibulu stanice Národní třída stálo skleněné dílo Kontakty autorské dvojice Libenský-Brychtová. Chcete ho vidět dnes? Bohužel musíte do Muzea skla až do Jerevanu.
Jiným příkladem je florentská mozaika Moskva, která pokrývala celou stěnu vestibulu stanice Anděl (dříve Moskevská). Na ní dráždili rabóčij i kalchóznica v nadživotní velikosti a celkem právem byli sejmuti na věčné časy.
Tady někde to musí…
A pak tu máme… Nejdříve stručné připomenutí kdo byl Zdeněk Sýkora: umělec aktivní od 40. let až do své smrti v roce 2011. Vytvořil celou řadu obrazů, grafik, mozaik, proslul zejména svými geometrickými strukturami, které kombinoval za pomoci výpočetní techniky. Měl mimořádný úspěch, jeho díla vlastní prestižní světové galerie a na uměleckých aukcích se draží za rekordní částky. Dílo, které známe všichni, je jeho mozaikový obklad letenských komínů/výdechů z metra, který je památkově chráněným dílem.
No a tenhle Zdeněk Sýkora dostal na konci 60. let zakázku od Vojenského projektového ústavu vytvořit obklad stěny v podloubí u vstupu do metra v Jindřišské ulici o úctyhodném rozměru 5 x 3,5 m. Wow! Pražané! Netřeba se pídit po galeriích, abyste viděli jedno z vrcholných děl jednoho z nejslavnějších umělců své doby. Můžete ho vidět denně z tramvaje. Praha je galerie!
Až půjdete kolem, tyhle černobílé hrátky s kombinatorikou poznáte na první pohled. Půlkruhy ve čtvercích tvoří tři vzory ve dvou barvách pootočené čtyřmi způsoby. Náhodně umístěné v rastru tvoří smysluplný neopakovatelný celek. Můžete tu plochu pozorovat, hledat v řazení elementů systém a přemýšlet o analogiích s přírodou a lidskou společností.
Akorát že pardon – teď je tu fastfood s vestavěným patrem.
Tak co? Už to najíždí?
Slepci nebo feťáci?
A co vy? Jste feťáci pouliční krásy nebo trpíte selektivní slepotou? Znám pána, který 30 let 2krát denně chodil průchodem kolem keramického reliéfu, který pak na fotce nepoznal.
Na fotkách níže se můžete vyzkoušet. Jde o plastiky umístěné v metru, některé přímo v centru Prahy. Míváte-li tam alespoň občas cestu, šli jste pravděpodobně kolem nich. Zkuste hádat, kde jsem kterou fotku ulovila.
Odpovědi:
Potřebujete si šlehnout trochu pouličního umění? Pojďte se mnou na vycházku, tohle město ho má na jehle.
Na vycházce Novoměstskými pasážemi půjdeme kolem zmíněné mozaiky. Ale cestou uvidíme i jiná překvapení 😉
Radka, váš průvodce Prahou
