Zdislava a jiné hlavy

Nedávno společností otřásla dosti nezvyklá kauza. Z kostela sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí ukradl zloděj za bílého dne svatou relikvii – autentickou lebku uctívané patronky Zdislavy z Lemberka (†1252).
Mnohé reakce internetových diskutérů měly nechápavý tón. Lidé se podivovali té morbiditě: někdo snad vystavuje lebku? Jako fakt? Co to je za zvrhlost? Kosti patří do hrobu… atakdále atakdále. 

Jenomže právěže vůbec! Nejde o makabrózní středověký přežitek. Vztahování se k lebce je univerzální kulturní fenomén. 

Co jsou lidé ochotni udělat pro získání významné hlavy dobře dokumentuje následující příběh. 

Haydnova hlava

V tu dobu měla své příznivce pavěda zvaná frenologie založená na teorii, že genialita lidského ducha je nějak patrná na tvarech jeho lebky. Tuto teorii bylo třeba prověřit na dostatečném množství reálných vzorků, a tak – tušíte správně – Haydnovo tělo leželo klidně v hrobě přesně 8 dní. Devátou noc se podařilo dvěma fanatickým frenologům podplatit kostelníka, hrob otevřít, Haydnovu hlavu oddělit od těla a odnést. Nutno říci, že znesvěcení mrtvoly bylo tehdy trestným činem, a že to pachatelé neudělali poprvé.

Pak se 11 let nic nedělo, než se Esterházyové rozhodli vybudovat svému dvornímu hudebníkovi, jehož sláva už tehdy dávno překročila rakouské meze, důstojnou hrobku. Když však došlo na exhumaci a převoz ostatků, prožili zúčastnění šok: v rakvi leželo pouze tělo a umělcova paruka. Chyběla hlava!

Kníže Esterházy tehdy doslova zuřil a nařídil, že se hlava musí napřed najít, než budou ostatky definitivně uloženy. Policie měla tedy co dělat. Přesto zůstal sarkofág prázdný ještě dalších dlouhých 130 let. Za tu dobu byla Haydnova lebka v držení nejen vyšinutých jednotlivců, obskurního spolku, ale i vážené instituce existující dodnes.

Lebka je totiž fetiš. Vždycky byla a je i dnes.

Pachateli krádeže byli dva posedlí frenologové: Joseph Carl Rosenbaum (bývalý tajemník knížete Esterházyho) a Johann Nepomuk Peter (správce vídeňské věznice). Na Rosenbauma padlo podezření víceméně ihned, policie věděla odkud začít. 

Rosenbaum byl manželem operní pěvkyně Therese Gassmannové a jejich vídeňský dům byl centrem společenského života. Po preparaci hlavy zůstala lebka v Rosenbaumově držení. Psal si deník, který se dochoval a z kterého vyplynuly mnohé šokující podrobnosti ohledně preparace a pozdějšího zacházení s lebkou. Therese ji dokonce ukrývala pod sukněmi, když ji do domu přišla hledat policie. V té době Rosenbaumovi podlehli policejnímu nátlaku a lebku odevzdali. Šlo však o kosti jiného, neznámého člověka. Tak se stalo, že se s Haydnovým tělem v rakvi spojila cizí hlava.

Rosenbaum zemřel roku 1829 a Haydnovu lebku odkázal svému parťákovi J. N. Peterovi. Po Peterově smrti se dostala do rukou rodinnému lékaři, který ji dále věnoval proslulému anatomovi, profesoru Rokitanskému. Od této chvíle (cca 1840) ležela lebka ve vídeňském anatomickém ústavu, alespoň trochu přiměřeném prostředí. 

Ani synové profesora Rokitanského však neměli v úmyslu lebku pohřbít. V roce 1895 ji darovali Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), která postavila a sídlí ve světoznámé budově Musikverein. 

Tam se stala Haydnova lebka opět na dlouhá léta předmětem fanatického uctívání. Společnost lebku žárlivě střežila. Byla uložena v jejich knihovně a archivu, občas ji ukazovali významným návštěvám jako kuriozitu a odmítali ji komukoli vydat.  

V roce 1932 nechal kníže Paul Esterházy postavit v Eisenstadtu (v tamním kostele Bergkirche) nádherné mramorové mauzoleum speciálně pro Haydna a začal se Společností přátel hudby jednat o navrácení hlavy.

Když už bylo v roce 1938 vše připraveno k předání, nastala nová politická situace (anšlus Rakouska nacistickým Německem). Zástupci Společnosti se vymluvili na bizarní právní kličku, že tehdejší zákony zakazovaly převážet „části lidských těl“ přes hranice spolkové země Vídeň. Skutečným důvodem byla spíše neochota instituce vzdát se cenného fetiše. Celý proces tak opět zamrzl na dalších patnáct let. 

Burgenland (kde leží Eisenstadt) byl po válce součástí sovětské okupační zóny, a tak až 5. června 1954 mohla být konečně Haydnova lebka byla z Musikvereinu převezena k pohřbu do mauzolea k dalším ostatkům. Lebka neznámého člověka je uložena samostatně v kryptě a má zde také pamětní desku.

Dosti jsem celý tento neuvěřitelný, ale pravdivý historický příběh s detektivními prvky zestručnila, do podrobností je zpracovaný v knize C. Ransmayra Haydnova hlava.

Děláme to všichni

Uchovávání a vystavování lidských ostatků a potřeba „vztahovat se k lebce“ představuje nejstarší, univerzální a psychologicky nejhlubší kulturní fenomén a existuje ve všech lidských kulturách napříč kontinenty a staletími. To ví každý antropolog i religionista.

Lebka sv. Václava

I v české tradici má viditelná přítomnost lebky obrovskou spirituální sílu a historickou váhu. V bezpečí Svatovítské klenotnice v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha spočívají lebky. První mezi nimi je lebka sv. Václava, která je každoročně 28. září převezena s nejvyššími státními a církevními poctami do Staré Boleslavi a vystavena v bazilice. Uctívána je i lebka sv. Ludmily.

Tři lebky sv. Vojtěcha. Historická detektivka

Pak jsou tu ale případy, kdy by jednu konkrétní hlavu chtěl mít každý. Věděli jste, že ve světě existovaly hned tři lebky sv. Vojtěcha? Po staletí o jejich pravost sváděli tvrdý diplomatický boj Češi a Poláci.

Vojtěch zemřel kdesi v Prusku a poprvé byl pohřben v Hnězdně, tehdejším hlavním městě Polska.

1. Pražská lebka (Metropolitní kapitula u sv. Víta)

Jak se dostala do Prahy? V roce 1039 podnikl český kníže Břetislav I. válečnou výpravu do Polska. Vtrhl do Hnězdna, hrobku vyplenil a Vojtěchovo tělo slavnostně převezl do Prahy. Roku 1143 byla z tohoto těla oddělena lebka a uložena samostatně do drahocenného relikviáře.

2. Hnězdenská lebka (Polsko)

Polská strana se s ponižující ztrátou národního patrona nikdy nesmířila a přišla s vlastním příběhem: Češi prý byli oklamáni. Poláci pravé Vojtěchovo tělo včas ukryli a Břetislav si odvezl „pouze“ tělo Vojtěchova bratra, sv. Radima. Pravá Vojtěchova hlava byla podle nich znovu nalezena a uložena ve stříbrném relikviáři v Hnězdně.

Definitivní vědecké srovnání pražské a hnězdenské hlavy se už nikdy neuskuteční. V roce 1923 byla totiž tato lebka z hnězdenské katedrály odcizena neznámými pachateli a její další osud je dodnes záhadou. (Co myslíte, je zalitá v betonu?) Antropolog Emanuel Vlček a historici došli k závěru, že hnězdenská relikvie byla s největší pravděpodobností středověkým falzem, které mělo ukonejšit raněnou polskou národní hrdost.

3. Cášská lebka (Cáchy, Německo)

Trochu se to komplikuje v Cáchách.

V roce 1000 podnikl císař Otto III. (Vojtěchův blízký osobní přítel) slavnou pouť k jeho hrobu do Hnězdna. Polský kníže Boleslav Chrabrý tehdy mladému císaři daroval Vojtěchovo rameno. Později se však v císařské klenotnici v Cáchách objevila celá další „svatovojtěšská“ lebka.

Historický výzkum však ukázal, že jde o sekundární relikvii. Poté, co byla v Praze v roce 1143 Vojtěchova lebka oddělena od těla, byla podle ní upravena jiná lebka později darovaná do Cách, aby jako dar upevnila diplomatické vztahy mezi českými panovníky a říšskými císaři.

Která je ta pravá? V 70. a 80. letech 20. století antropolog prof. Emanuel Vlček podrobil pražské ostatky detailnímu zkoumání. Výsledky byly dosti průkazné: lebka patřila muži, který zemřel ve věku kolem 40 až 50 let (Vojtěchovi bylo 41 let). Anatomické znaky perfektně odpovídaly kostem trupu. Klíčový důkaz? Lebka vykazovala jasné stopy po oddělení od těla ostrým předmětem (mečem či sekerou) bezprostředně po smrti. To přesně odpovídá historickým pramenům, podle nichž Prusové Vojtěchovi po zavraždění uťali hlavu a narazili ji na kůl.

Pražská lebka je tedy dnes vědecky uznávána jako jediná autentická.Pečlivě ji spolu s dalšími opatrujeme ve zlatých a stříbrných relikviářích. Relikviáře a další cennosti Svatovítského pokladu teď můžeme vidět na výstavě Fragmenty paměti v Jízdárně Pražského hradu.

Vystavené jsou i tyto tři relikviáře zhotovené v druhé půlce 15. století (za Vladislava Jagellonského). Fotky jsou ze téže výstavy v Drážďanech 2024.

Ať už jde tedy o neolitické předky, středověké svaté nebo barokní hudební génie, lidská fascinace hlavou jako sídlem moudrosti, identity a moci nás provází celými dějinami. Kauza ukradené lebky sv. Zdislavy k tomu nyní na malou chvíli přitáhla pozornost.

Radka

Zdroj: Ransmayr, C.: Haydnova hlava