Seriál s tímhle názvem určitě jednou někdo natočí, materiálu je tady totiž hned na několik dílů. Jenom tedy ne všechny mají (podle pravidel žánru) dobrý konec.
Naše vycházky po Hradčanech často končí v krásně skryté, skoro tajné, zahradě Šternberského paláce. Palác patří Národní galerii, která zde od r. 1947 vystavuje sbírky výtvarného umění. Chcete příběh? Přímo do zahrady a k Jelenímu příkopu hledí okna, z nichž se spouštěli zloději obrazů se svým čerstvým lupem, a to – dokonce! – ne jen jednou!
Zloději si sem zvykli chodit pro obrazy jak veverky na oříšky.
1972: Případ se šťastným koncem
Národní galerie ostrahu sbírek dlouho dosti podceňovala. Spoléhala na hlídače v důchodovém věku a obyčejné zámky a mříže. Proto se v sobotu 20. října 1972 mohla odehrát scéna, během níž noční hlídač na běžné obchůzce tichými sály zaznamenal na místě tří obrazů prázdné rámy. Přestože okamžitě chvátal k nejbližšímu telefonu (pamatujete pevné linky?), aby přivolal Veřejnou bezpečnost, lupiči stačili zmizet i s kořistí. Ztratila se tři mimořádná díla světových mistrů:
Frans Hals: Podobizna Jaspera Schade van Westrum
Tintoretto: Sv. Jeroným (zapůjčený z Obrazárny Pražského hradu)
El Greco: Poprsí Krista
Případ vyvolal obrovský zájem už jen proto, že hodnota lupu byla vyčíslena na tehdy astronomické 3 miliony dolarů. Bylo dosti zřejmé, že obrazy zamíří na zahraniční trh, do pátrání byl tedy zapojen Interpol a mezinárodní muzejní organizace ICOM. Vyšetřování ale vázlo a čeští kriminalisté případ po dvou letech odložili.
Publicita případu nicméně způsobila, že překupníci od jisté chvíle nebyli schopni díla přeprodat. S kradenými obrazy nechtěl nakonec nikdo nic mít.
Jak to tedy bylo? Z výslechových protokolů víme, že v roce 1973 převzal obrazy v Rakousku srbský překupník Refik Zulić od jistého Vlado Krapoviće, který tvrdil, že je má od jakýchsi Italů. Zulić za ně zaplatil milion šilinků a nabídl je vídeňskému starožitníkovi Abrahamu Stösselovi. Stössel už tehdy z novin moc dobře věděl, že jde o kradené poklady z Prahy. Přesto vyplatil půlmilionovou zálohu a plánoval obrazy prodat v USA, Švýcarsku nebo Izraeli se značným ziskem. To se však nepodařilo.
Po třech letech marných pokusů o prodej začal být Zulić netrpělivý a Stössela výhrůžkami zastrašoval. Zoufalý Stössel se proto rozhodl pro poslední variantu: obrazy vrátit Národní galerii, ale inkasovat za ně obří „nálezné“.
Do hry zapojil starostu rakouské obce Kittsee, Franze Böröczkého. Ten v roce 1976 kontaktoval československé velvyslanectví ve Vídni s tím, že ví, kde obrazy jsou, a požaduje 10 milionů šilinků (cca 15 milionů Kčs) jako odměnu.
Československé úřady na vyjednávání přistoupily, ale současně prostřednictvím ministerstva vnitra zalarmovali rakouskou kriminálku. Když zástupci Národní galerie na místě potvrdili, že jde skutečně o hledané originály, zasáhla rakouská policie, obrazy zabavila a naivního starostu zatkla.
Zatčený starosta Böröczky se prý cítil ukřivděn, chtěl být oslavován jako „zachránce kulturních hodnot“. Jaký dostal trest jsem nikde nevyčetla, nicméně prý byl v dalších obdobích opět starostou, a to v 80. letech a dokonce ještě v r. 1992.
Zdevastovaná plátna a nepotrestaní zloději
Plátna utrpěla obrovské škody. Lupiči je totiž z rámů násilně a nepravidelně vyřízli a srolovali do rolí, což způsobilo popraskání malby. Po náročném restaurátorském zásahu byly nakonec obrazy v červnu 1977 za účasti ministra kultury slavnostně vráceny do expozice Šternberského paláce.
Přestože byli překupníci Böröczky, Stössel i Zulić v Rakousku stíháni, skuteční zloději, kteří v říjnu 1972 prošli okny či dveřmi Šternberského paláce, nebyli nikdy odhaleni.
Aby neproklouzla ani myš
Po tomto případu byl Šternberský palác na 3 roky uzavřen a prošel rekonstrukcí, během které byl nainstalován zabezpečovací systém, ovšem jen v některých místnostech. Ostraha byla personálně posílena a noční hlídači dostali služební psy.
Pomohlo to? Ani ne.
1977–87: Zloději vs. policie 3:0
Při dalších třech navzájem nesouvisejících krádežích mezi lety 1977–87 zmizela ze Šternberského paláce tři vzácná díla, která se do dnešního dne nenašla.
1977
Pablo Picasso – Hlava dívky (1905–1906)
O jaké dílo šlo: Drobnost v podobě jednostranné plakety z tepaného měděného plechu o rozměrech 123 × 56 mm.
Kdy a jak zmizelo: Odcizeno v roce 1977 ze stálé expozice francouzského umění.
Původ: Do sbírek galerie se plaketa dostala v roce 1962 jako dar z pozůstalosti známého sběratele a historika umění Vincence Kramáře.
1979
Anonym (Mistr oltáře z roku 1394) – Trůnící Madona (1. polovina 14. století)
O jaké dílo šlo: Gotická temperová malba na dřevěné desce (485 × 195 mm), v dokumentaci vedená též pod názvem Madona s dítětem, sv. Filipem a sv. Kateřinou.
Kdy a jak zmizelo: Byla ukradena za bílého dne v odpoledních hodinách 10. července 1979. Visel tehdy v jednom ze sálů, který neměl elektronické zabezpečení, takže pachatel obraz upevněný pouze mechanicky násilím vytrhl z obvodové zdi, čímž desku velmi pravděpodobně poškodil.
Původ: Pocházela z takzvané estenské sbírky na zámku Konopiště.
1987
Yves Tanguy – Krajina (1935)
O jaké dílo šlo: Surrealistický kvaš na papíře o rozměrech 84 × 250 mm. (Nezaměňovat 🙂 )
Kdy a jak zmizelo: Zmizelo nepozorovaně 4. června 1987 z expozice evropského umění 19. a 20. století. Sál byl rovněž bez elektronického alarmu.
Původ: Dílo mělo unikátní osobní historii – básník Vítězslav Nezval jej dostal darem přímo od samotného malíře při své návštěvě Paříže v roce 1936 i s věnováním „Pour Nezval son ami Yves Tanguy“. Národní galerie obraz odkoupila v roce 1968 od Nezvalovy vdovy.
Kvůli naprostému nedostatku konkrétních stop byla policie bezradná a Národní galerie všechna tři díla v roce 1987 oficiálně odepsala ze svých sbírek.
Tento článek má být spíš o zajímavostech spojených se Šternberským palácem než o samotných obrazech, ale když už jsme u té surrealistické Krajiny, musím zmínit jednu kuriozní epizodu z roku 2020. Izraelský cestující tehdy zapomněl u odbavovací přepážky na letišti v Düsseldorfu krabici, v níž převážel dílo Yvese Tanguyho. Hlava děravá si vzpomněl až v Tel Avivu, zalarmoval letištní službu a synovce v Belgii a představte si – našli ho. V kontejneru na tříděný papírový odpad! Nikde není uvedený název toho díla v hodnotě 280000 €, píše se o něm jen jako o „abstraktní krajině“ a jistě bylo na papíře (stejně jako ta „naše“ Krajina), protože německé uklízečky by se při třídění odpadu přece nespletly 🙂
Po revoluci se to určitě změnilo!
Myslíte?
V pondělí 6. května 1991 kolem 4. hodiny ranní přelezli pachatelé zeď z Jeleního příkopu do zahrady Šternberského paláce, přistavili si lavičku a rozbili okno v tzv. rotundě a v sálech francouzských sbírek se obsloužili jak v samoobsluze. Zpět se vrátili stejnou cestou k autu zaparkovanému poblíž Prašného mostu.
V tu chvíli už protínal tiché svítání nad Hradčany pronikavý zvuk poplašného signálu. Ostraha i přivolaná policie po spěšném příchodu do expozice zjistily tristní skutečnost: ze zdí zmizely čtyři malby Pabla Picassa.
Ztratily se následující 4 obrazy, které pocházely ze sbírek Vincence Kramáře.
Přístav v Cadaqués
Mandolína a pernod
Stůl s pohárem
Absint a karty (někdy uváděno jako Harlekýn)
Škoda? 1,7 miliardy korun!
Pro Národní galerii i celou českou kulturu to byl obrovský šok – Picasso patřil k absolutním klenotům pražských sbírek.
Vyšetřování ani tentokrát neběželo nijak hladce, zato to byla celonárodní bojovka. O zvýšený krevní tlak široké veřejnosti se zasloužila vypsaná odměna půl milionu korun, pro toho, kdo přinese informace vedoucí k pachateli. Hledali všichni.
Kdo pamatuje začátek 90. let ví, že to byla zlatá léta psychotroniků. Kdo nepamatuje, dnes by umřel smíchy. Na prvním programu ČST vysílala záběry na fotografie obrazů a moderátor vyzýval psychotroniky u obrazovek, ať si připraví virgule a soustředí se.
🙂
Policie musela zřídit speciální telefonní linku. A všechna oznámení prověřovala. Objížděla lesní samoty, ubytovny na Znojemsku, jeden psychotronik dokonce požadoval letadlo, chtěl sedět vedle pilota a virgulí ho navigovat (směrem na Řím). 🙂
Odměnu vypsala soukromá bezpečnostní služba Pinkerton a kdo měl trpělivost sledovat celý případ několik let až do konce, byl překvapen pointou. (Trochu přeskočím.) Muž z podsvětí, který nakonec zloděje udal, nedostal nic s vysvětlením, že to byla odměna určená pro člověka z řad civilní veřejnosti a on je veden jako agent kriminálky, neměl tedy nárok. Jeho práci „agenta“ si však představme jako side job člověka z podsvětí, který si přivydělával tím, že udával své parťáky z hospody, když se do něčeho tzv. namočili. Policejní informátor se tomu také říká. Jinak to byl chudák, který se s vidinou obří odměny velmi zadlužil. Peníze přitom ležely už od roku 1991 na účtu ministerstva vnitra.
Informace podvodníčka z podsvětí opravdu vedly k nálezu všech čtyř pláten. Jednoho v Bavorsku a tři v panelákovém bytě na Lehovci. Zloději byli dopadeni a potrestáni. Skvěle je celý případ zpracovaný v podcastu NGP Zvuk umění, epizoda Ukradený Picasso.
Obrazy můžete vidět, jen jsou od té doby sbírky mírně přeorganizované. El Grecovo Poprsí Krista je ve Schwarzenberském paláci, Podobizna Jaspera Schade van Westrum aktuálně cestuje po výstavách a Picassovy obrazy najdete ve Veletržním paláci.
A já vás zvu na vycházku Neznámé Hradčany, probereme spoustu dalších příběhů různých (nejen detektivních) žánrů!
Radka, váš průvodce Prahou